V Bravíčku psali, že Megan Fox během těhotenství běhala a už čtvrtý týden po porodu začala roztáčet kola rotopedu, tak proč bych nemohla i já? Nebudu jako ty maminy, co se ládujou harlekýnem a pak si trapně stěžujou, že nabraly „po dětech“. Pokud ty děti nežerete, milé dámy, podívejte se pravdě do očí a harlekýnu na etiketu.
Kromě toho mezi mými kamarádkami koluje mýtus, že všechna nabraná kila se stejně vykojí, protože již tak hubená Alča kojila jako o život a nyní se marně pokouší přibrat. Aby nemusela měnit šatník. Z velikosti S na XS. No, ne každej může být druhá Alča, co? Moje veškerá předsevzetí zmizela už pátý týden těhotenství. Bylo mi šíleně zle, ale bohužel ne tolik zle, abych prozvracela celé dny. Bylo mi zle prostě tak akorát na to, abych nevolnosti zajídala rohlíkama s máslem a litry pomerančovýho džusu. Do těhotenského průkazu mi doktor jako počáteční váhu napsal o pět kilo vyšší číslo, než na jaké jsem byla zvyklá. Marně jsem ho přesvědčovala, že jsem těhotná už tři měsíce a to se přece taky počítá, ne? Myslela jsem však na Alču a jen co polevily nevolnosti, užívala jsem si večery s McFishem a kokosovou Fidorkou. Protože kdy jindy, než teď?
Do fitka jsem dorazila celkem dvakrát a sbírala obdivné pohledy okolních cvičenek, které jistě plánovaly, že taky budou jako Megan Fox. A teď i já! Jenže když vstáváte v pět hodin do nemocnice a nesmíte si ani šlohnout svoji obvyklou dávku kofeinu, zlákají vás večer spíš postelový hrátky s Milkou než s abduktorem. Nejspíš tady někde vězí podstata problému pěti kilo navíc, které zůstávají jednou z mála jistot v mém nyní poněkud chaotickém životě. Na ty se dá prostě vždycky spolehnout.
Když jsem si na svoje hranolky odmítla kydnout obvyklou porci tatarky, moje o deset let starší kamarádka Iva si mě trochu přezíravě změřila a pravila s pohledem a tónem zenového mistra: „Hele, taky jsem dřív řešila, že už se nenarvu do eskovejch kalhot. Teď si klidně koupím o velikost větší oblečení. Na psychoterapeutickým výcviku říkali, že přibírání je známka toho, že je člověk v životě spokojenej a usazenej.“ Hrozně ráda bych si vzala tuhle mantru za vlastní, ale pohled na morbidně obézní lektorku výcviku mě uvádí v pochybnosti. Je takové množství štěstí vůbec možné ustát? Ovšem i kamarádka Týnka si všímá pozitivní stránky věci, podle jejího úsudku jsem úplně omládla – to je prý vidět, jak jsem teď děsně šťastná a spokojená. Kejvám hlavou a v duchu si představuju, jak mi všechen ten tuk dočasně (?) vyplnil počínající mimické vrásky.
Na internetu ale píšou, že některé ženy začínají hubnout až po ukončení kojení, a tak to po zvážení všech pro a proti rozjíždím a odcházím s tatarkou i s kečupem k tomu. Koneckonců, úvahy o druhém dítěti jsme ještě definitivně nepohřbili, takže moje další šance stát se druhou Megan Fox na mě ještě čeká.