Asi že nejsem žádná celebrita a taky že chlapa už jsem ulovila (a dokonce ho donutila si mě vzít), nemusím se za svůj feministický postoj stydět. Můžu ho dokonce úplně otevřeně přiznat.
Dokud jsem neměla dítě, bylo snadné cítit se silnou ženou. Vzít si podpatky, podrbat nad hrnkem kafe naše drahé polovičky, dát v práci výpověď pro nedostatek pocitu seberealizace, sbalit výplatu a saky paky a odjet...no, s mojí výplatou nikam daleko, ale hlavně odjet. A teď se každý den celá třesu na příchod manžela z práce.
Synek ječí, takže mám důvodný strach, že na mě někdo zavolá sociálku. Spadla mu hračka. Nebaví ho hračka. Je mu horko. Teď je mu zase trochu zima. Chce vzít do náruče. Chce vzít do náruče a chodit po bytě. Už nechce do náruče, chce okamžitě na zem. Ne moment, to byl blbý nápad, takže zpátky nahoru, a honem! Ještě dvacet minut, říkám si. Pípá mobil: „Chceš vzít něco v Bille?“ Staví mě to před zásadní dilema – budu raději jíst, nebo se na deset minut zavřu do sprchy a oholím si strniště v podpaží? (I můj feminismus má své meze.)
Představuji si s oblibou, jak chodím každý den do práce, koukám z okýnka tramvaje a myslím na hovadiny, třeba jaký odstín rtěnky mi sedne nejvíc. Oběd dojídám na jeden zátah a stihnu u toho konverzovat s kolegy. Když mě to už nebaví pracovat, vysmahnu na terásku pokrafat s kolegyní. Zalykám se závistí a šamponem. Jedna kamarádka mi v záchvatu sebereflexe prozradila, že u prvního dítěte se cítila jako mučednice. Od té doby přemýšlím, jestli i já se cítím jako oběť? Odpověď nacházím okamžitě poté, co mi manžel oznamuje, že příští dva večery musí dopilovat kondičku na badmintonu. Dva večery s mastnými vlasy a večeří na stojáka, uvědomuju si plná sebelítosti.
Jsem teď jednoduše v uniformní skupině „matek na mateřský“ (jak mi vyplnila do kolonky „zaměstnání“ sestra v porodnici) a to znamená nekonečnou dřinu prosycenou navíc nutností neustále se společnosti omlouvat a taky být vděčná. Omlouvat se za to, že kojím, nekojím, jsem krkavčí matka, kariéristka, dětem se moc věnuju a nevydělávám – příživnice jedna! Být vděčná za 220 tis. korun sociálních dávek, neboť co by za to daly americký matky.
Aby nedošlo k mýlce, můj manžel je feminismu docela nakloněný. Tak třeba mu vůbec nevadí, že můžu volit, dokonce si ani nemyslí, že jsem slaboduchá (pokud mu nerozházím ikony na ploše). Ale i jeho feminismus má své limity, zejména tam, kde přichází na řadu praktické činy. To se tak zjeví v kuchyni v sobotu ráno, zatímco synek opět ječí a já skoro začínám taky. „Konečně snídaně!“ zajásám v duchu a zvažuji, jestli si dám včerejší perník nebo si usmažím vejce. „Nemůžete si příště zavírat dveře?“ přichází jako buldozer odpověď na moje sny o kaloricky hodnotné snídani. Jestli zaznělo něco dalšího, ztratilo se to v nepokrytém zívání a mžourání do poledních paprsků slunce.
Vypadá to prostě, že abych byla silnou ženou, potřebovala bych k sobě nějakou tu silnou ženu. Jenže ona by asi taky potřebovala silnou ženu. A ta by taky potřebovala silnou ženu... A my máme jenom 3+kk.