Když mi doktor v ordinaci potvrdil, že na monitoru vidí plod, ve skutečnosti řekl doslova „plůdek, a to plůdek živý“ (je mu sedmdesát), přihodil vzápětí růžový sešítek napěchovaný reklamama na tobolky, po kterých bude mít geniální dítě každý idiot, a stručnou radu „nekouřit, nechlasat, nefetovat“.
Říkala jsem si, že si to mohl odpustit, vypadám snad jako někdo, kdo si dá na oslavu početí dvojtou Bloody Mary (haha)? Protože jsem zodpovědná a úzkostná, už přes rok jsem se alkoholu ani nedotkla a celý můj kavárenský život se smrsknul na hnusné kafe bez kofeinu, sójové mléko prosím. Marně mě kamarádky přesvědčovaly, že si v těhotenství každý den dávaly zdravotní decku vína. Na tváři lehký smích (nejsem přece žádná hysterická matka) a ve skrytu duše hluboké znepokojení při představě, jak se embryu ve tvaru ještěrky prohánějí mozkovými závity molekuly ethanolu.
Akorát že může být ještě hůř. Markéta byla vždycky velmi zodpovědná žena. Pamatuju si ji, jak nám na gymplu ve školní jídelně líčila, že ji nikdy nenapadlo nejít na vejšku nebo zkusit trávu. Disertačku dopisovala v devátém měsíci a druhé dítě měla prakticky přesně dva roky po prvním. Vlastní byt, automobil a dovolená samozřejmě v patřičném sledu předcházely. Jednou v restauraci odmítla sníst plátek masa, protože na něm byl zapečený obdélníček hermelínu. V dobré víře jsem jí poradila, ať na listeriózu kašle, protože je stejně úplně na všem. Od té doby už jedla jenom pečivo a doma nakrájené ovoce. Děti má naštěstí i tak dobře živené a tak se necítím tolik provinile.
Těhotenstvím prostě začínáte setrvale a systematicky poškozovat svoje dítě. A nemyslete si, že se z toho vyvlíknete. Stačí se vykoupat v bazénu (infekce), zajít do sauny (přehřátí), nakoupit potraviny (zvedání břemen, tedy potrat), sníst játra (postižené dítě) a makrelu (postižené dítě), spát na zádech (porod mrtvého dítěte) nebo porodit na jaře (psychicky labilní dítě). A jestli tohle všechno načítáte už měsíce před početím a stíháte u toho uzobávat kyselinu listovou, tak... stejně nejste normální, takže genetická zátěž, že? Seznam mých hříchů zahrnuje jedno přeběhnutí nemocniční chodby vedle sbíječky, dva paklíky sushi a šest mezinárodních letů. Je teda možný, že synovi ta sbíječka způsobila trvalé trauma a díky tomu už od narození bojkotuje spánek. Taky je fakt, že na bříšku vytrvale roztahuje ručičky do pozice „letadla“. Ale jinak je to zdá se úplně normální chlapeček, který má té životní energie až přehršel. Takže chci říct žádný stres...a tatarák na to!